Život upřen do Středu - Anastáz Opasek (1995)

Odchod do exilu roku 1968 znamenal pro Anastáze Opaska návrat k původnímu poslání benediktinského mnicha, obnovený kontakt s rozvinutou, svobodnou křesťanskou kulturou se společným zpěvem žalmů, se slavnými dny církevního roku. První básně byly napsány v nádechu svobody a v údivu nad mnohotvárností nezničeného světa. Poezie Otce arciopata vzniká na okraji událostí, sleduje cesty, pouti, rytmus církevního roku i roční období. Přibližuje nám osobnost v její velikosti a naivitě. Autor ji označuje jako vnitřní deník. Témata se vracejí, zpracována podobným způsobem, neslábne intenzita údivu, radosti z kultury, z charakteru, z příslibu Vzkříšení. Básně ukazují míru poezie v jednom životě. Hovoří z tichých chvil, vzácných ve dnech činnosti.
Poezie autorovi není smyslem života, ale má ji rád. Nabízí sám sebe i touto formou, zvyšuje počet těch, kdo mohou přijímat život upřený do Středu nevšedního kněze zvláštního osudu.